Pokud vám přijde váš život nudný a nezajímavý, nebo prostě jen toužíte po troše dobrodružství, neváhejte ani chvíli a přihlaste se na kurz přežití v přírodě od HOTROCKu! Já se jednoho zúčastnila minulý víkend a kromě spousty nových zkušeností jsem tam získala i nezapomenutelný zážitek!
Vše začalo zcela nevinně. Podali jsme si ruce, zabalili si vybavení, které nám HOTROCK.cz na tuto akci půjčil, a vydali jsme se na cestu. Žluté listí nám šustilo pod podrážkami těžkých bot, větvičky šlehaly do krosen, ptáci zpívali a my si užívali posledních slunečních paprsků.
První zastávka byla na krásném místě pod velkou skálou. Zde jsme se dozvěděli pár základních informací a už jsme si z batohů vytahovali smyčky, abychom se naučili úplně první dovednost –vázání uzlů. Trochu jsme si zamotali hlavu pár uzly a už pro nás byla připravena další aktivita, tentokrát už ale nešlo o něco tak jednoduchého. Čekalo nás slaňování. „Navázat lano, zajistit karabinu, nohy pěkně od sebe a hlavně myslete na to, že když držíte lano, nejedete, když ho pustíte úplně, umřete.“ Takto nějak zněly poslední pokyny před tím, než jsme se všichni postupně v záři červánku úspěšně slanili. Strach z něčeho nového okamžitě vystřídalo nadšení z překonání této překážky a tak jsme se plni sil vydali opět na cestu.
Večer nás čekalo jen pár velice zásadních úkolů. Najít nocleh, rozdělat oheň, najíst se a uložit se ke sladkému spánku. Nenechte se ale mýlit, rozhodně to nebylo tak jednoduché, jak by se snad mohlo zdát. Ano najít rovné místo, kam by se vešla naše skupina a jeden oheň nebyl až tak náročný úkol, ale když přišlo na řadu rozdělávání ohně, někteří z nás se pořádně zapotili. Vyfasovali jsme každý jedno magnéziové křesadlo a pomocí troudu, který jsme si ještě za světla sami našli v lese, jsme měli konat zázraky. Jiskry lítaly na všechny strany, kouřilo se nejen z našich hlav, a i přes to, jak nesplnitelný se nám tento úkol po nějaké době zdál být, nám všem nakonec zatančil pod rukama plamínek.
Před ulehnutím jsme si užívali pohodu nad opékáním kuřete a povídkami u ohně. Abychom měli kde spát, z batohů jsme povytahovali plachty, celty a provázky a pustili jsme se do stavění provizorního přístřešku. Ten byl za malou chvíli hotový. Vypadal sice všelijak, ale svůj účel plnil.
Večer u ohně je vždy krásný, ale nám už se pomalu začala klížit víčka. Nějakou dobu trvalo, než se první z nás odhodlal vytáhnout spacák, ale v tu chvíli, kdy se rozhodl jeden, už to šlo rychle. A za malou chvíli už jsme všichni spokojeně oddechovali.
Ranní ptáče dál doskáče. Nejsem si teda jistá, jestli bychom toto přísloví mohli použít zrovna pro nás, ale když jsme vstali, rozhodně bylo ráno.
Lesní stezkou jsme se vydali znovu na pochod. Jako kamzíci jsme poskakovali z kamene na kámen. Dnešní úplně první aktivitou bude překvapivě jídlo. Ale ne jen tak ledajaké – červi. Živí. Myslela jsem, že mě omyje! No, ale co se dalo dělat. Od toho jsem se do tohoto kurzu přihlásila, ne? Takže… Jde se na to!
Místo další zastávky nám ohlašovalo tichounké šplouchání a cákání vody. To, co nás čekalo dál totiž opět nemělo být nic jednoduchého. Naučili jsme se sestrojit jednoduchou lanovku. To by nebylo až tak složité, ale všichni jsme se přes ni museli dostat na druhou stranu a společně s námi tam přepravit i svá zavazadla. Až budete hledat rychlé a efektivní posilování rukou, vřele doporučuji! My ale nejsme žádné padavky, takže jsme se na druhý konec lana dopravili bez větších nesnází a před námi už byla poslední velká činnost celého kurzu.
Skóre a sebevědomí jsme si zvedli na lezení po laně, kde jsme se naučili novému způsobu – takzvanému prusíkování. Na postup nic složitého, ale svaly si při tom docela mákly.
Zlatým hřebem dvoudenního kurzu bych označila kladení pastí. To mě opravdu okouzlilo a jsem z toho naprosto nadšená. Naučili jsme se dvě. Jednu velice důmyslnou na ptáky. U té bylo nejsložitější vše správně vyvážit a nastavit tak, aby vše fungovalo a ve správnou chvíli zapadlo do sebe.
A jednu na nízkou zvěř. Přesně takovou, jakou člověk vždycky vídá v dobrodružných filmech, kde zůstane hrdina viset ze stromu za jednu nohu hlavou dolů. Sice to nebylo úplně jednoduché, jelikož se nám suché klacky lámaly pod rukama jeden za druhým, ale nakonec se nám to přece jenom povedlo. A za ten pocit to opravdu stálo.
A tím náš kurz definitivně skončil. Plní zážitků jsme se rozloučili a vydali se do tepla a pohodlí svých domovů. Hlavní úkol celého kurzu jsme všichni zdárně splnili: Přežili jsme!
Terka Travel Blog 